Svlíkni se!

Svlíkni se do naha, jestli na to máš.
Jestli tě neděsí, co tím poznáš.
Třeba že žiješ svojí temnou můru,
která tě děsila, i kdyžs byl vzhůru.

Teď už jen spíš a ani nevíš kde jsi,
bez přátel, rodiny a myslí kdesi.
Jen věčná úzkost tiše připomíná
nikam se neukryješ před svým vlastním já.

Svlíkni se, uvidíš, jaký to je,
když nic tě nechrání
jen tělo tvoje.
Zapomeň na svý dětský sny, co tě maj',
když v noci koukáš z okna, slzy stékaj...

Všechno si ztratil, když ses pořád jen bál (života a tak),
abys nic neztratil, nic nepromeškal.
Při cestě v metru zkoušíš sebe se ptát (bezvýsledně),
jak najít nebe, odpověď tě deptá.

Nahejs přišel v tenhle svět,
nahej budeš odcházet a ty

sedíš...
a jenom kolem sebe hledíš
a sám o sobě nic nevíš.
Svlíkni se do naha
ať víš, kým jseš, co chceš,
kam jdeš.
Měř a nebo neřež!

Svlíkni se, uvidíš, kdo vlastně jsi (a kdo určitě ne).
Kdo že to nadává na těžký časy.
Uvidíš nános bahna, pod ním tvý já
jak dveře k budoucnosti neotvírá.

Nemáš co říct a nevíš komu bys lhal (svojí mámě),
o tom jak se všema si pěkně vychcal (určitě).
Přeješ si bejt nad hrobem, abys už měl (po všem)
jistotu, že ti život nějak prošel.

Nahejs přišel v tenhle svět,
nahej budeš odcházet a ty

sedíš...
a jenom kolem sebe hledíš
a sám o sobě nic nevíš.
Svlíkni se do naha.

Neboj se odhalit, už stejně to vím,
co kryješ igelitem sametovým.
Ty nejsi ty a ani já nejsem já,
všichni jsme oni,
když se někdo zeptá:

"Kým jsi?", "proč žiješ?", "kdo tě do rakve dá?",
když teď si na tvůj život jen prach sedá.
Tak už se svlíkni, neboj,
nebudeš sám.
A nebo jo...
Pak míříš ke hvězdám.

Letíš,
zažíváš něco jako beztíž,
když pravdě na tělo teď hledíš,
svlečenej do naha
teď víš, kým jseš, co chceš, kam jdeš.
Změřils a ted
víš, kým jseš, co chceš, kam jdeš.
Změřils, teď to pořeš.